SCD: U babičky - rýže

Pravidelně jezdím na návštěvu k babičce na jih Čech. A pravidelně dostávám, kromě bohaté výslužky, osvědčené rady do kuchyně. 

Když jsem si jednou stěžovala, jaký jsem pako na rejži a jako jediný východisko vidím nějaký stroj nebo speciální hrnec na vaření rýže, dostalo se mi podrobného návodu, jak si poradit i bez technologických zbytečností.

Nebavíme se tu o varných sáčcích ani o speciálních odrůdách rýže, ale o té nejobyčejnější levné sáčkové. Takže jestli jste taky doteď vyráběli nepoživatelnou kašovitou hmotu, třeba vám tenhle návod vylepší rodinný život stejně jako mně.

1) NAMOČIT
Rýže se namočí aspoň na 2 hodiny, pokud je jí větší množství, tak přes noc.

2) PROPLÁCHNOUT

3) ZALÍT VODOU
Několik centimetrů (3-5) nad výšku rýže (podle šířky hrnce). Uznávám, tohle chce trochu vychytat, ale rozhodně tam patří míň vody, než 1:3, jak většinou píšou v návodu na pytlíku.

4) DOCHUTIT
Tohle je spíš na osobních preferencích, já rýži většinou jenom osolím, maximálně přidám nové koření. Podle babičky přidejte sůl, kousek cibule, 5 hřebíčků, pár kuliček nového koření.

5) VAŘIT
Tady je ten hlavní trik. Přivést do varu, promíchávat a vařit 2-3 minuty. Přiklopit pokličkou a nechat 10 minut odstát. Tadáá!

SCD: Radotín

Kavárna U nás

Věštínská 1569, Praha-Radotín
https://www.facebook.com/kavarnaunas/

Představte si, že jdete vyprahlou pouští bez vody a jídla, vedro k padnutí a jediná věc, která vás zachrání je oáza. A teď, že místo vedra je zima jak v psinci a místo pouště bloudíte v ranní mlze po Velké Chuchli.

Vezli jsme totiž o jednom podzimním víkendu kamarády do Chuchle na military burzu a s tím, že nebudeme kupovat celkem drahé vstupenky, jsme zaplatili parkovné, které taky nebylo zrovna za babku, a šli se projít po okolí. Kromě těsné blízkosti závodiště nebylo v ulicích ani živáčka a otevřená pouze samoobsluha, co by člověk taky chtěl v sobotu ráno. Po hodině intenzivního mrznutí jsme, parkovné neparkovné, nasedli zpátky do auta a popojeli kousek do Radotína, kde už byla jistota aspoň nákupní zóny, v které se přinejhorším můžeme další hodinu nebo dvě procházet po obchodech.

Takže směrem od nádraží jsme potkali jednu zrušenou restauraci, jednu nenápadnou malinkou cukrárnu, a když už to vypadalo, že dál nic nebude, zasvítila v dáli "Kavárna U nás".

Zevnitř i zvenku se zdá, že otevřeli včera, všechno je nový, čistý, lesklý. Zvláštně velký prostor vypadal až trochu sterilně a posezení u okna zase jako z chaloupky pohádkové babičky. 

Sedět se samozřejmě dá i u normálních stolků, na stěnách můžete obdivovat promo obrazy s Filicori kávou, které jsou dokonce i na záchodě v kabince. Teda aspoň na dámách je jeden fakt dobrej :)

Za pultem vás přivítá velice příjemná paní s domácím sladkým i slaným pečivem nebo nabídkou moc pěkných zákusků. Na můj ranní hlad mi pohotově doporučila luxusní palačinky se zmrzlinou. Já vim, není to úplně výhra, když je venku kolem nuly, ale "specialita podniku" se neodmítá :) A bezkofeinové cappuccino není problém.

Bylo znát, že se podnik teprve rozjíždí, ale i tak jsme si to tam užili. A protože na nás byli hodní a my tím pádem byli taky hodní, jako pozornost podniku jsme dostali linecká srdce na cestu <3 

Takže tam koukejte místní chodit, protože až se zase jednou do Radotína podívám, ráda bych si "U nás" dala opět nějakou dobrotu. 

"Restaurace Evald" od Šunky

Národní 60/28, Praha 1
http://www.restaurace-evald.cz/

Návštěva restaurace Evald byla zcela spontánní akcí. Původně jsme měli se Salátem namířeno na výstavu, ale jelikož již byla pokročilá hodina a výstavní síň měla v dohledné době zavírat, tak jsme svůj plán přehodnotili a vydali se na dlabanec. Do té doby jsme na Národní nenavštívili žádný podnik, takže jsme se chvilku jen tak prodírali davy lidí až Saláta zaujal stojánek s jídelním lístkem  před kinem Evald. O existenci restaurace v jeho spodní části jsme věděli, protože jsme si tam jednou před promítáním filmu kupovali pití, ale ještě jsme tam nejedli.

Zmíněná restaurace je velmi rušným místem, kam míří jak návštěvníci kina, tak i lidé z ulice. Vybavením interiéru mi trochu připomínala prvorepublikové podniky. Nejvíce mě asi zaujaly všudypřítomné plakáty a obrázky.

V rámci nabídky nápojů musím ocenit širokou škálu domácích limonád. Já se rozhodla pro dýňovou s pomerančem a byla jsem z ní celkem zklamaná. Po jejím prvním ochutnání jsem cítila jen chuť dýně. Po urputném míchání, mačkání na pomeranč a druhém loknutí jsem stále cítila jen chuť dýně. Usoudila jsem tedy, že ten pomeranč je tam zřejmě jen na ozdobu a nemá žádnou jinou funkci, což mě trochu rozladilo, protože jsem očekávala, že se chuť dýně a pomeranče budou nějak prolínat, doplňovat a ono to bylo jen o dýni. Na druhou stranu jsem ale ocenila, že obsluha postřehla změnu ročního období, takže do pití nepřidala žádný led, a nebylo tedy zbytečně studené.

K jídlu jsem si objednala šťavnatou krkovici na grilu s beraním rohem a hranolkama. Krkovička byla sice ochucena jen solí a pepřem, ale chutnala výborně. Mohla být sice trochu víc propečená, ale měkká byla, takže spokojenost. Akorát hranolek mohlo být víc.

Salát se svými noky moc spokojený nebyl.

// Na druhou stranu noky nevypadaly jako ty klasické italské trilobití bochánky, ale jako kdybyste udělali dlouhý a tenký bramborový knedlík a nakrájeli ho na plátky. Na průměrnosti jídla to ale nijak neubralo. Noky se špenátem a kuřecím masem, fajn na zahnání akutního hladu. S. //

Tentokrát jsme porušili svou tradici a dezert jsme si dali už někde jinde.

Celkově bych Evalda ohodnotila jako průměrnou restauraci. Na jídlo jsme museli čekat hrozně dlouho. Po asi čtyřiceti minutách přišla servírka s omluvou, že kuchař spálil mou krkovičku a musí dělat novou. Restaurace je kuřácká. Jedno z míst, které je spíš lepší na rychlejší posezení u kávy než na několikahodinové hodování. 

Vaše Šunka

"Pizza Mikulka" od Saláta

Benediktská 16, Praha 1

http://www.pizzeriemikulka.cz/

Máme další tip na příjemný podnik v oblasti Náměstí Republiky. Pizzeria Mikulka je nenápadná malá restaurace v Benediktské ulici stranou od rušné hlavní silnice. Díky prosklené stěně je krásně vidět dovnitř a už od prvního pohledu to tam vypadá útulně. 

Nevelká místnost, dekorační polštářky, obrazy a teplé barevné tóny navozují vřelou domácí atmosféru. Slečna servírka je navíc okouzlující, milá a starostlivá, takže nezbývá nic jiného, než se nad načatým večerem tiše rozplynout.

Zima se pomalu hlásí a proto pozvolna přecházím do období svařáků. A ten zdejší můžu s klidným svědomím doporučit. Skvěle ochucený a nemusím ani přidávat cukr. Takže další výrazný bod k dobru a to jsme teprve u pití.

Mám ráda zeleninu a dnešní večeři jsem původně chtěla pojmout velice zlehka, ale se Šunkou je prostě těžké udržet chutě na uzdě, protože se v systematickém obžerství navzájem podporujeme.

Ale aspoň nemám problémy s výběrem. Když jsem v pizzerii byl by hřích nedat si pizzu. Když vidím Vegetarianu, po jiných už nekoukám. Čím víc druhů zeleniny, tím radostněji mi svítí oči. A že tady jich bylo opravdu dost. Mám radši, když je těsto trochu znát a není tenké jako papír, což se mi tady taky splnilo. Pizza výborná, po nějaké době opět zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

A teď trochu odbočka k tomu, kvůli čemu se mi občas lidi smějou. Fakt byste neřekli, že to jde, ale přijde jim vtipný, jak jím pizzu. Mám ale s léty praxe dokonale promyšlený a efektivní způsob.

Protože příborem to jde příliš pomalu, ale na druhou stranu celý jeden trojúhelníček nejde vzít do ruky bez toho, aby se konec ohnul dolů a půlka oblohy popadala, začínám postupně odkrajovat právě ty slabé konce. Takže to po první fázi vypadá jako pizza s dírou uprostřed.

Teď už ale nastává chvíle volnosti, kdy odkládám příbor a bez obav z upatlání nebo samovolného vlnění materiálu se pouštím do jídla rukama. Ubrousek v pohotovostní pozici ale nikdy není na škodu a vytváří dojem kultivovanosti.

Šunka si konečně dopřála pořádný flák masa a završila to ještě palačinkou a šálkem horké čokolády.

// Předně bych se všem chtěla omluvit za sníženou kvalitu fotografie. Ale když přede mě servírka položila talíř s panenkou v omáčce z červeného pepře, bramboráčkama a salátkem, tak jsem měla jiné zájmy, než pořádně zaostřovat foťák. Už jen po shlédnutí celé kompozice se mi sbíhaly sliny v puse. Takže blog neblog, mobil musel jít stranou, aby se ke slovu dostala vidlička s nožem a já mohla tu dobrotu ochutnat. Panenka se úplně rozplývala na jazýčku. Omáčka, ačkoliv z červeného pepře, byla akorát tak pikantní. To vše pak dovršené dokřupava upečenými bramboráčky a salátem z najemno nakrájené zeleniny. Za mě jednička s hvězdičkou a třikrát podtržená. Ani chvilku jsem nelitovala, že jsem si neobjednala pizzu jako Salát. I když i ta vypadala velmi lákavě.

Očekávala jsem, že mi bude naservírován talířek s dvěma na trojúhelníky přehnutými palačinkami s pár kousky banánu a silnou vrstvou rozteklé čokolády. K mému překvapení jsem dostala dvě palačinkové roury, ukrývající velké množství banánu a pocákané ze všech stran pouze čokoládovým topingem. Vědět dřív, že to bude taková velká porce, tak bych do toho nikdy nešla. Naštěstí díky převažujícímu množství banánu nad čokoládou to nebylo zase tak syté, takže jsem to nakonec k překvapení všech zblajzla. Š. //

Proti vlastnímu přesvědčení jsem dneska jako dezert vybrala tiramisu. Vzhledem k úžasnosti dosavadního menu přece s něčím takovým nemůžu šlápnout vedle. Samozřejmě žádná katastrofa se nekonala, ale teda vedle jsem taky nebyla. Inspirovala mě hutná vrstva kakaa na vrchu, ale nejoblíbenější varianta pořád zůstává ta moje domácí.

Váš Salát